Založili jsme školu pro vlastní tři děti

Začínali jsme jako mateřské centrum. Ne proto, že bychom chtěli podnikat ve vzdělávání — měli jsme první dítě a chtěli pro něj prostředí, které jsme v okolí nenašli.

Od samého začátku jsme věřili jedné věci, která platí dodnes: postoj, jaký dítě zaujme ke vzdělávání, významně ovlivňuje jeho přístup k celému životu. Ne co se naučí — jak se k učení postaví.

Mateřské centrum jsme proměnili v mateřskou školu zapsanou v rejstříku MŠMT. To znamenalo přestat improvizovat: provoz školy je z poloviny pedagogika a z poloviny hasicí přístroje, revize a jídelníček.

Zůstalo z toho jedno pravidlo, které platí pořád: pokud něco nefunguje, řekneme to rodičům dřív, než se nás na to zeptají.

Rodiče, kteří k nám dali dítě do školky, se začali ptát na to samé: a co potom? Odpověď „pak půjde do běžné školy“ nám v ústech pokaždé zněla hůř.

O rok později jsme díky jejich podpoře a důvěře otevřeli základní školu. Nedělali jsme školku a k ní školu — vzniklo jedno dlouhé prostředí, kterým dítě projde bez přestupů a bez cizích dospělých.

Pro starší děti nám ve městě začalo být těsno. Dvanáctileté dítě potřebuje reálnou práci s viditelným výsledkem — ne další tabuli o patro výš.

Pořídili jsme bývalý statek se zahradou o rozloze 4 500 m², lesním pozemkem u břehů Pitkovického potoka. Nekoupili jsme ho hotový; postupně ho rekonstruujeme na prostory školy.

Stavíme ho dodnes — a schválně to říkáme nahlas. Děti, které tu jsou od čtvrté třídy, na něm mají vlastní podíl a poznají to na něm.

Dvě místa, tým dvaceti čtyř lidí a děti od dvou let po devátou třídu. Naše vlastní děti školou prošly.

Na schůzky s rodiči chodíme dál oba osobně. Nemáme přijímací komisi ani marketingové oddělení. Když se nám něco nepovede, ozve se vám ředitel, ne formulář.